Aronův příběh

smutný příběh pejska od množitele ...

Ahoj všem, chci vám napsat něco pro zamyšlení. Pro zamyšlení nad tím, jak je pro štěňátko důležitá dobrá socializace u chovatele. Jak je důležité, aby jej chovatel měl rád, aby mu ukazoval lásku, aby jej naučil důvěřovat. Aby štěně nepoznalo bolest a strach. Zvlášť strach z lidí. Je to příběh našeho Arona.

Arona jsme si přivezli jako tříměsíční štěňátko od jistého "chovatele". Už to, že mě "chovatel" atakoval telefonáty a stále psa slevňoval, vyloženě ho vnucoval... Už to mě zarazilo. Nicméně, nedalo mi to a jeli jsme se podívat. To, co jsme viděli už snad nikdy neuvidím. Spousta kotců. V nich byli teriéři, ohaři, westíci........ Bylo tam spousta psů, snad z každé FCI skupiny něco, aby si každý mohl vybrat. A v jednom z kotců byla flatí maminka a její miminka. Jedno bylo hodně hubené, bylo jiné, než jeho sourozenci. Slovo dalo slovo a snad z pocitu lítosti jsme si odvezli Arona domů. Byl hubený, zapáchal. To nevadilo, vykoupali jsme a začali krmit kvalitou. Co vadilo, co nás hodně zaráželo, byl Aronův strach z jednoho typu mužů. Byl to typ jeho chovatele. Pokud měl Aron tu možnost, tak při takovém kontaktu utekl, zalezl pod nejbližší např. zaparkované auto... Pokud možnost úniku nebyla, pomočil se. Za několik týdnů se nám ho podařilo stabilizovat.
Bylo velice těžké jej cvičit, jeho koncentrace byla na bodu mrazu, nicméně zatnuli jsme zuby a překonali i to. Další mučivou věcí bylo, že Aron nedokázal být sám. Když jsem odešla a zůstal doma třeba s manželem, celou dobu kňučel, pokud jsme odešli všichni, vyl a demoloval. Přišli jsme téměř o celé vybavení bytu. Pořídili jsme mu A´shleyho a to zabralo. Nedemoloval, ale pokaždé stejně něco rozžvýkal. Konečně se z něj stal téměř "normální" pes. Podařily se nám udělat OVVR, dělal nám radost.

Loni v červnu se něco stalo. Byl napaden fenou, strašně špatně to nesl a něco se v něm zlomilo. Měl strachovou agresi, raději napadal psy, nechtěl být tím napadeným. Řešili jsme to s holkou, co se zabývá poruchami chování psů, věřili jsme, že to zvládnem. Nicméně Aron už byl někdo jiný. V přítomnosti dětí byl velice nejistý, pokud se mu někdo jen mihnul kolem misky, okamžitě strnul. Pak po mě vystartoval. Něco jsem mu potřebovala vzít z huby, on utekl pod stůl, jak jsem po něm natahovala ruku, vyjel. Okamžitě jsme jeli na veterinu, jestli není nějak nemocný, dělali mu rozbory vč. hormonů,..... nic. Dělali jsme možné i snad nemožné, ale začal rvát Ashleyho. Ale žádné porovnávámí ve smečce, byly to brutální útoky, často bez příčiny, nebo bez zjevné příčiny. Pomalu jsme docházeli ke konci sil a k nervovému krachu. Náhodou jsem se zkontaktovala se slečnou, která má pro problémové psy slabost, Arona si chtěla vzít na "převýchovu". Nicméně asi za 2 hodiny pobytu u ní jí Aron brutálně napadl psa. Psa museli šít. Byl natolik agresivní, že se jim ho podařilo ze psíka strhnout až po polití ledovou vodou. Aron byl zpátky. Ataky na A´shleyho byly na denním pořádku, pokud někde viděl psa, ať to bylo na ulici nebo za plotem, tak po něm šel. Snažil se rozbít hlavou plot, aby se dostal k sousedovic psovi. Pak napadl mámina přítele. Znal jej od štěněte, všechny nás to zarazilo. Jeden konzultovaný veterinář konstatoval, že má Aron zřejmě poruchu osobnosti, vypadalo by to na schizofrenii. Je to u psa možné??? Další pokus dát jej na "převýchovu" nám doporučeno nebylo, z důvodu Aronovy psychické nestability.

Dne 20.1. 2009 Aron usnul
Od té doby mě trápí výčitky svědomí a pokládám si snad stovky otázek.
Proč se to stalo?
Co jsme udělali špatně?
Byl prvopočátek jeho problémů v tom, co si asi zažil u chovatele?
Bil jej, nenapadali jej tam jiní psi?
Bylo to celé na podkladě psychické choroby?
Byla to porucha psychiky získaná během života?

Proč to sem vlastně píšu? Chodí sem lidé, co mají flatíky rádi, tak je to možná jako varování, co se může stát, berete-li psa ze soucitu. Možná jako zamyšlení nad psychikou psa, nad vztahem chovatel-pes-majitel psa. Možná teď sedíte, čtete a kroutíte hlavou nad tím, jak jsem to mohla dopustit, jak jsme ho mohli nechat uspat. Nebylo to lehké rozhodnutí, trápí mě to a nevím, jestli se s tím někdy dokážu srovnat. Proto Vás prosím, suďte s rozumem.