Brenda

V roce 1997, nějaký čas po tom, co zemřela jedna z dvojice našich jezevčic, se rodiče rozhodli, že si pořídíme nějakého většího psa. Málem už jsme měli bernardýna, ale (naštěstí) byl moc drahý a majitelé nehodlali slevit ani po tom, co nemohli najít žádné zájemce. A tak rodiče vybírali a rozhodli se pro zlatého retrívra. A co to má společného s flatem? Jelikož v roce 1997 nebyl internet rozšířen, o průkazech původu jsme nic nevěděli a vybírali jen podle Inzert Expresu, tak se stalo, že jsme narazili na inzerát, kde pán z Líšně nabízel černé retrívry. Výborně. Bylo to blízko a bylo to skoro to, co jsme chtěli . Prohlédli jsme atlas psů a zjistili, že černý retrívr je Flat coated retrívr. Vypravili jsme se tedy vybrat štěňátko. Pán nás pozval do panelákového bytu, kde se v malé chodbičce a ještě menší bedničce tísnila tři štěňata. Matka byla krásná flatka jménem Kiki (pravděbodobně musela pocházet z ch.s. z Vlčích luk nebo stepi v té době, to už si ovšem nepamatujeme), která byla úžasně vycvičená a uměla si dokonce přinést misku pokud jí došla voda. A protože naše neznalost plemene byla velká nezarazily nás u prcků ani bílé náprsenky. Štěňátka jsme si prohlédli a na radu "chovatele" si vybrali fenečku s bílým pruhem na hrudi, která podle všeho měla být méně temperamentní.

Za asi tři nebo čtyři týdny jsme si fenku, kterou jsme pojmenovali Brenda, přivezli domů. Už to samotné pro ni byl velký šok. Celý svůj prozatimní život se totiž se svými dvěma sourozenci tísnila v malé ohrádce v malé chodbičce. Byla velice překvapena i velikostí našeho nevelkého obýváku. Naprosto vykolejená potom byla, když jsme ji v klidu nechali chodit po celém bytě. Naštěstí se rychle otrkala a nakonec překonala strach z morčat, naší jezevčice Bety i z velkého prostoru. Zpočátku se mamka pokoušela o výcvik, ale jediné, co se naučila bylo sedni a dej pac. Později ji ještě babička naučila "úžasný" povel "NA", protože to bylo asi jediné, na co byla schopná přiběhnout. Na vodítku byla jako tažný kůň. Byla celkem klidné povahy, lidi měla ráda, ale ne všechny, s cizími psy se nesnesla. Respektovala kočky, ale pouze naše vlastní. Ty jí mohly klidně lézt po hlavě a nic se nedělo. To vyvádělo z míry všechny kočky z okolí, které se, pod tíhou pohledu na psa zalehnutého dvěma kocoury, vypravily na náš dvůr. jejich pobyt byl většinou velmi, velmi krátký (ale nikdy nebyl násilně ukončen).

Brenda s námi prožila krásných 11 let a v roce 2008 se i ona odebrala za duhový most. Dnes už víme, že s flatem měla jen málo společného. Podobala se mu jen velmi málo, povahově taky neodpovídala. Podle všech našich tipů mohla být kříženec nejpravděpodobněji s labradorem a ještě ke všemu se zlatým. I když podle stavby těla, struktury srsti a podle matných vzpomínek na podobu brášky si myslím, že otcem mohl být německý ovčák. To však nic nemění na tom, že byla miláčkem rodiny a nikdy na ni nezapomeneme